Česko-německé vztahy

Patnáctiletá židovská dívka z Prahy si za čala psát deník koncem listopadu 1939 a pokračovala až do prosince roku 1940. Před nástupem celé rodiny do transportu v roce 1942 se podařilo deník ukrýt u známých. Eva Rodenová přežila Osvětim i Bergen- Belsen a k deníku se ještě krátce vrátila po návratu domů v roce 1945.

„Dnes ráno začínám psát tento deník, abych jednou věděla, co jsem dělala za války,“ poznamenala si sedmnáctiletá Vlasta Čepková 16. června 1942. Dívka ze zámožné rodiny se tehdy po několika letech znovu octla na statku, na němž až do roku 1939, kdy odtud byla její matka vyhoštěna, vyrůstala (dobu těsně po Mnichovu zachytila v několika deníkových záznamech z podzimu 1938).

Kniha je výborem z korespondence a deníkových záznamů básníka Jiřího Karena z období jeho totálního nasazení v Říši v letech 1942–1945. Z básníkovy pozůstalosti jej sestavil a edičně připravil Josef Ruszelák. Adresáty dopisů jsou jednak Karenovi přátelé z hradeckého gymnázia – začínající literáti Jiří Šotola, Zdeněk Rotrekl, František Lazecký –, a také jeho platonická duchovní přítelkyně Věra Lhotská.

Kniha zachycuje životní příběh jedné z lidických rodaček, do jejichž osudu nanejvýš krutým způsobem zasáhly dějiny v podobě vyhlazení Lidic. Nacisté provedli tento čin jako barbarský akt pomsty na zcela nevinné a v podstatě nahodile vybrané skupině obyvatel.

Autor knihy, jazzový hudebník Hubert Sigmund, se narodil roku 1934 v německé rodině v tehdejším národnostně smíšeném starém Mostě. Československo opustil až v šedesátých letech minulého století a v současnosti žije na německé straně Krušných hor a se svou starou vlastí udržuje četné a čilé kontakty.

Autor základní práce o dějinách protektorátu (Češi pod německým protektorátem, PROSTOR 1999) se tentokrát věnuje stejnému časovém úseku z hlediska jednoho speciálního problému. Sleduje vznik a vývoj myšlenky nuceného přesídlení německého obyvatelstva ze dvou států sousedících s Německem až po její provedení po skončení druhé světové války.

Nedávno dopsaná kniha mladého německého historika, žáka profesora Detlefa Brandese představuje první komplexní zpracování dějin sudetských území od září 1938 do května 1945, tedy v období, kdy byla odtržena od československého státu a přičleněna k velkoněmecké říši.

Spisovatelka a publicistka Alena Wagnerová zachytila v prvních Odsunutých vzpomínkách (PROSTOR 1993) zkušenost jedné generace sudetských Němců s odsunem a údělem vyhnance v poválečném Německu - zkušenost těch, kteří v době války byli dětmi. Nyní se obrací ke stejné generaci českých obětí zla druhé světové války: ke zpovědím lidí, kteří byli hned po mnichovském diktátu vyhnáni jako první ze svých domovů v pohraničí tehdejšího Československa.

Rozsáhlá práce známého a všeobecně uznávaného německého historika, který se mj. specializuje na česko-německé vztahy ve 20. století, zachycuje kompletní dějiny tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Autor na základě podrobného studia jak českých, tak německých pramenů podává faktograficky pohatou syntézu německé okupační politiky, české kolaborace a odboje, jakož i všech stránek veřejného života v Čechách a na Moravě v letech 1939-1945.

Spisovatelka a publicistka Alena Wagnerová zachytila v prvních Odsunutých vzpomínkách zkušenost jedné generace sudetských Němců s odsunem a údělem vyhnance v poválečném Německu - zkušenost těch, kteří v době války byli dětmi. Nevtíravá působivost knihy je dána mimo jiné tím, že Wagnerová ve svých rozhovorech především citlivě naslouchá životním příběhům druhých lidí.