Deníky a korespondence

Patnáctiletá židovská dívka z Prahy si za čala psát deník koncem listopadu 1939 a pokračovala až do prosince roku 1940. Před nástupem celé rodiny do transportu v roce 1942 se podařilo deník ukrýt u známých. Eva Rodenová přežila Osvětim i Bergen- Belsen a k deníku se ještě krátce vrátila po návratu domů v roce 1945.

„Dnes ráno začínám psát tento deník, abych jednou věděla, co jsem dělala za války,“ poznamenala si sedmnáctiletá Vlasta Čepková 16. června 1942. Dívka ze zámožné rodiny se tehdy po několika letech znovu octla na statku, na němž až do roku 1939, kdy odtud byla její matka vyhoštěna, vyrůstala (dobu těsně po Mnichovu zachytila v několika deníkových záznamech z podzimu 1938).

Kniha je výborem z korespondence a deníkových záznamů básníka Jiřího Karena z období jeho totálního nasazení v Říši v letech 1942–1945. Z básníkovy pozůstalosti jej sestavil a edičně připravil Josef Ruszelák. Adresáty dopisů jsou jednak Karenovi přátelé z hradeckého gymnázia – začínající literáti Jiří Šotola, Zdeněk Rotrekl, František Lazecký –, a také jeho platonická duchovní přítelkyně Věra Lhotská.

Před několika lety náhodně nalezená krabice zažloutlých dopisů připomněla jeden takřka zapomenutý tragický osud opředený mlčením. Vnukovi autorky listů Lilli Jahnové, zástupci šéfredaktora Spiegelu Martinu Doerrymu se toto mlčení po více než půl století podařilo prolomit.

V centru této knížky je deník, který si v prosinci 1944 začala psát čtrnáctiletá Katka Bárkányová v pracovním koncentračním táboře Glöwen u Wittenbergu. Deník psaný formou dopisů otci, kterého viděla naposledy na osvětimské rampě v červnu téhož roku a o němž byla přesvědčena, že se s ním po válce setká.

Milena Jesenská vstoupila do evropského kulturního povědomí především jako adresátka Kafkových Dopisů Mileně (1952). Bylo zapotřebí několika desetiletí, než vystoupila z Kafkova stínu a začala být vnímána jako samostatná osobnost. Jesenská ovšem nabyla jen jen adresátkou, ale i pisatelkou dopisů.

Báseň v próze Kaladý, aneb: útočiště řeči je apoteózou místa a jeho podob v pojmenováních lidské řeči, a zároveň i bezprostřední reakcí na podzimní události roku 1938. Literární deník Svědectví zaznamenává s jedinečným odstupem tragické i banální události od jara do podzimu 1939 a vrhá poněkud odlišný obraz na první období německé okupace, než jaký jsme si utvořili v zrcadle pozdějšího vývoje válečných událostí.

Kniha je antologií deníků a zápisků, které si děti psaly v době druhé světové války a holocaustu. Jejich zápisy nám zprostředkovávají otřesné zážitky z masového vyvražďování, pronásledování a válečného utrpení dětí po celé Evropě. Velká většina z těchto dvaadvaceti autentických svědectví nebala dosud česky publikována.

Sarajevský architekt a ekolog Raymond Rehnicer zachytil ve svém deníku z roku 1992 násilí a hrůzu občanské války, která zachvátila jeho město. Deníkové zápisky o praktickém kolapsu všech civilizačních norem prokládá v knize úvahami o antropocentrismu, násilí a nacionalismu. Rehnicerovi a jeho manželce se podařilo ze Sarajeva uprchnout v říjnu 1992 do Čech.

Deníkové zápisy českého spisovatele Jaroslava Putíka z let 1971 až 1989 vznikaly spontánně a bez předem vytčeného záměru. Čtenáři se tak dostává do rukou autentické a zároveň literárně mimořádně zdařilé svědectví o celém období tzv. normalizace.