Jean Améry: O stárnutí
Hospodářské noviny | 17.4.2009 | rubrika: Knihy | strana: 12 | autor: Tomáš Dimter
* V knize O stárnutí popisuje velký rakouský esejista Jean Améry situaci, ze které není úniku * Proti stáří se nedá revoltovat
Málokdy se život a dílo autora prolínají tak silně jako v případě Jeana Améryho. Vídeňský rodák a osvětimský vězeň Hans Chaim Mayer (1912 až 1978), který na důkaz odporu proti nacistickému Německu, přijal francouzsky znějící anagram Jean Améry, napsal knihu-esej O stárnutí s podtitulem Revolta a rezignace, v níž zachytil ubývání tělesných i duševních sil a život tváří v tvář smrti.
V starém těle žádný duch
Se stářím se to má jako se smrtí, píše Marcel Proust v Času znovu nalezeném. Mnozí jej berou s naprostou lhostejností, ovšem nikoli proto, že by byli odvážnější než jiní lidé, ale jen proto, že mají méně fantazie. Není potřeba mít bujnou fantazii, stačí přesně popsat, co se s člověkem děje, když stárne, aby pochopil, že se neblíží vytoužený »podzim života« ani tajemné pronikání do podstaty světa, která je mladým upřena. Pro Améryho je stárnutí bolestivé, ohlupující a ponižující. A není mu možné vzdorovat, po něm čeká na člověka jenom smrt, žádné vykoupení.
V knize »o« stárnutí se autor pokouší zachytit člověka o sobě. Jde o jakousi antropologickou fenomenologii s cílem popsat člověka v opomíjené a vytěsňované kapitole lidského života. Knihou neprochází autor sám, ale jenom A, šifra, která na sebe bere různý věk i tvář, nicméně vždy jde o prototyp stárnoucího člověka. Améry v pěti kapitolách zachycuje pět pohledů na stárnutí: z hlediska plynutí času, z hlediska tělesného, sociálního, kulturního a nakonec z hlediska ohlašující se smrti.
A. na sebe bere rysy Marcela Prousta, Simone de Beauvoir, Thomase Manna nebo Jeana Paula Sartra. Tito »průvodcové« a jejich literární díla poskytují Amérymu východiska pro dialog o smrti, o zakoušení času, který pro stárnoucího nemá rozměr budoucnosti. Stárnoucí člověk se tak stává stále více tělem, méně energií, typickou pro mládí.
Rozsáhlý esej O stárnutí je druhou ze tří Améryho autobiografických a vzájemně provázaných knih. Následuje po textech Bez viny a bez trestu a předchází zřejmě nejznámějšímu autorovu textu Vztáhnout na sebe ruku. Diskurz o sebevraždě hájí právo na ukončení vlastního života.
Jádrem textu O stárnutí je třetí kapitola, analyzující sociální problematiku stárnutí. Stáří není primárně otázkou věku, tvrdí Améry, ale je dáno zakotvením člověka ve společnosti, v tom, jak jej vnímají druzí. Pro společnost nemá starý člověk valný význam, je druhými definitivně svázán s tím, co udělal, respektive neudělal: »Nikdo se ho již neptá: Co budeš dělat? Všichni konstatují střízlivě a neotřesitelně: To už jsi udělal. Zakouší zcela neotřesitelně, že účet sečetli ti druzí...« Z této situace není úniku, vzdor je zbytečný.
Ve čtvrté kapitole je stárnutí nahlíženo z hlediska kulturního, tedy z hlediska neschopnosti vyznat se v nejnovějších znacích doby, porozumět tempu technického rozvoje i kultury. Stárnoucí člověk se proti své vůli stává zpátečníkem, v lepším smyslu tradicionalistou. A poslední kapitola už jen stvrzuje, že nezbývá žádná metafyzická opora, jen čekání na smrt.
Podtitulem Revolta a rezignace se Améry blíží ke svému postoji k židovství, a tedy první autobiografické knize Bez viny a bez trestu. Stárnutí se podle něho nedá vnímat jinak než jako faktum, nedá se proti němu revoltovat. Je to pro něho stejné jako se židovstvím, pohled antisemity dělá žida židem, jako pohled jiného dělá ze starého člověka starého člověka. I v použití stejných metafor spojuje Améry židovství se stárnutím: oba fenomény jsou »neléčitelné choroby«, které končí »letálně«.
Lituji, že jsem se tady zabil
V předmluvě ke čtvrtému vydání knihy vykročil Améry zásadním způsobem za hranice textu tvrzením, že jedinou věc, kterou by v původním vydání změnil, jsou »nepěkná slova, o pošetilém příběhu sebevraždy«, kterou odmítal jako krajní řešení. Mezi prvním a čtvrtým vydáním románového eseje totiž vydal knihu Vztáhnout na sebe ruku. Diskurz o dobrovolné smrti, v níž hájí důstojnost volby, kterou se člověk rozhoduje o svém životě, respektive smrti.
Ale 17. října 1978, v den pátého výročí (nevyjasněného) úmrtí rakouské básnířky a prozaičky Ingebrog Bachmannové, se kterou Améryho pojil vzájemný respekt, se z probíhajícího literárního turné po Německu nečekaně vrátil do Rakouska a v salcburském hotelu Salzburger Hof na sebe vztáhnul ruku a zvolil si dobrovolnou smrt. Předtím se ještě v úhledně psaných dopisech omluvil policii a vedení hotelu za potíže, které svým činem způsobil. Na vídeňském Ústředním hřbitově stojí na hlazeném kameni pod jménem Jean Améry a letopočtem 1912 – 1978 jen strohé Auschwitz Nr. 172364. Jeden z nejvlivnějších rakouských intelektuálů se proměnil v číslo vytetované na předloktí.